Eroica a zámecké divadlo

Vážení čtenáři,
mnozí z Vás již navštívili zámek Jezeří, nahlédli do zámeckého divadla a těší se, až bude opět zrenovované a plně v provozu. V době působení knížete Josefa Františka Maxmiliána Lobkowitze zde proběhla řada koncertů a představení, které zámek Jezeří činí tak jedinečný pro naši hudební historii.
V souvislosti s ním bývá zmiňována i soukromá premiéra Beethovenovy symfonie zvané „Eroica“. Ráda bych zdůraznila, že pro tuto událost doposud nebyl nalezen žádný přímý důkaz. Jako místo prvního soukromého provedení bývá uváděn Lobkovický palác ve Vídni, zámek v Roudnici i Jezeří.
Já se však podle zdokumentovaných indicií domnívám, že toto první soukromé provedení skutečně proběhlo na Jezeří. K tomuto přesvědčení mě dovedl výzkum rakouského historika Walthera Brauneisse. Úryvek z jeho článku o Beethovenově Eroice (BRAUNEIS, Walther. "-composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo": Beethovens "Eroica" als Hommage des Fürsten Franz Joseph Maximilian von Lobkowitz für Prinz Louis Ferdinand von Preußen. In: Ferdinand OPLL, Karl FISCHER ed. Studien zur Weiner Geschichte 1996-1997(52/53). Wien: Selbstverlag des Vereins für Geschichte der Stadt Wien, 1997, s. 53–88) jsem pro Vás zde přeložila. Posuďte sami:

Alena Hönigová

jdi na „Sinfonia grande titulata Bonaparte“

jdi na První provedení v Lobkowitzkém zámku Jezeří (Eisenberg) v Čechách v srpnu 1804

V Beethovenově biografii je věnován příběhu vzniku třetí symfonie Es dur, op. 55 „Eroica“ rozsáhlý prostor. Na jedné straně se všeobecně oceňuje novost díla překračující konvenční hranice, na druhé straně, podnět ke kompozici, pojmenování a věnování vyvolávají řadu otázek.
Podnět k dílu původně koncipovanému jako Bonaparte-symfonie bývá nejčastěji připisován generálovi Jean Baptiste Bernadottovi, který tehdy krátkou dobu pobýval ve Vídni jako francouzský velvyslanec. Zdálo se, že klíč k výkladu symfonie by mohl být skryt ve smutečním pochodu, druhé větě symfonie. Mohl souviset jak s fámou o údajné smrti admirála Nelsona, tak se zprávou o smrti anglického generála Abercrombie v bitvě u Alexandrie.
Málo pozornosti bylo věnováno zmínce Louise Giroda, později barona de Trémont, který se r. 1809 setkal s Beethovenem ve Vídni a který ve svých pamětech jako podnět ke kompozici symfonie „Eroica“ jmenuje bitvu u Marenga, která se odehrála 14. června 1800. Napoleonův úspěch na severoitalské frontě proti Rakousku, který měl být o půl roku později následován vítězstvím u Hohenlinden v Bavorsku byl zlomem v druhé koaliční válce ve prospěch Francie, která podepsáním mírové smlouvy 9. únoru v Luneville rozšířila své hranice přes obsazenou Belgii až k levému břehu Rýna a potvrdila ovládnutí severní Itálie.

Bonaparte, posílen zahraničními politickými úspěchy, se tak mohl prosadit i vnitropoliticky proti neojakobínům a monarchistům. Ověnčen gloriolou vítěze a nositele míru po vřavě Francouzské revoluce byl Bonaparte během státního převratu, který se odehrál 18. brumairu roku VIII revolučního kalendáře (tj. 9. listopadu 1799), zvolen doživotně konzulem. Jako vnější znamení jeho vojenských a politických úspěchů vznikla tehdy kolosální mramorová busta od Antonia Canovy, která se měla stát předlohou pro všechna pozdější zpodobení Napoleona, v níže se sochaři podařilo kongeniálně zpodobnit Napoleonovu osobu i jeho mýtus. Tato busta byla ale zároveň studií pro sochu v nadživotní velikosti zobrazující prvního konzula po bitvě u Marenga boha Marta v heroické nahotě jako nositele míru. Její bronzová replika byla určena pro Foro Napoleonico v Miláně.

Právě z tohoto roku 1802 pocházejí i první hudební myšlenky k „Eroice“ v tzv. „Wielhorském skicáři“ zachovaném v Moskvě. Právě tak jako řada jeho současníků se tehdy Beethoven podle slov svého životopisce Antona Schnidlera prohlašoval za velkého obdivovatele prvního konzula. Od Bonaparteho očekával, že „krok za krokem bude zavádět hlavními principy Platónovi republiky“ a „položí základy ke všeobecnému štěstí na zemi“.

Beethovenův blízký přítel „Eroica“ - let byl Ferdinand Ries, syn koncertního mistra dvorní kapely v Bonnu. Skoro se zdá, že se Beethoven přijetím mladého hudebníka za svého klavírního studenta chtěl revanšovat za pomoc, kterou mu Franz Ries poskytl, když zůstal sirotkem po smrti svého otce. V době kompozice a provedení symfonie „Eroica“ Beethoven Riese pověřil službami sekretáře. Zatímco Beethovenův bratr Kaspar Karl jednal o tisku nové symfonie s vydavatelstvím Breitkopf & Härtel, pokoušel se Ferdinand Ries kontaktovat vydavatele Nikolause Simrocka v Bonnu. Z této korespondence se také v jednom dopise z 6. srpna 1803 můžeme dočíst o Beethovenově záměru, kterému byla dosud sotva v literatuře věnována pozornost, zdržet se ve Vídni ještě nanejvýš půl druhého roku a pak se usadit v hlavním městě Francie: „A pak do Paříže …“. O trochu později – 22. října 1803 – je stěhování do Paříže znovu tématem v jiném dopise v souvislosti s plány na operu. „A po ní chci pryč“. Také 11. prosince 1803 je „cesta“ ještě nanejvýš aktuální, přičemž se dovídáme, že Beethoven chce svou novou symfonii vzít s sebou do Paříže.

„Sinfonia grande titulata Bonaparte“

Paříž byla centrem všech společensko-politických změn, které měly kořeny ve Francouzské revoluci. Vedly i k novému vnímání krásných umění, zvláště pak hudby: „Hudba má ze všech umění nejhlubší vliv na mysl člověka. Každý zákonodárce by jim měl tedy nejvíce podporovat“. (Napoleon Bonaparte). Hudbu této doby s jejím „élan terrible“ poznal Beethoven ještě v Bonnu. Naposledy s ní byl konfrontován prostřednictvím Rudolpha Kreutzera, který ho upozornil na „Magazin de musique à  ´usage des fêtes de la Révolution“ a na skladby v něm obsažené. Již roku 1794 dostala „Académie Royale de Musique“ úkol „opěvovat zásluhy, vítězství a slávu našich republikánských hrdinů“. V porevoluční fázi byl smuteční pochod důležitou součástí ceremonií při smutečních slavnostech za velké muže národa a padlé generály. Smuteční pochod s obrovským dechovým obsazením doprovázeným tlumenými bubny, zkomponovaný Françoisem Josephem Gossecem k prvnímu výročí Francouzské revoluce, nebo Smuteční hymny (1797) od Luigiho Cherubiniho a Giovanniho Paisella k předčasné smrti generála Hoche mohou sloužit jako klasické příklady důležitosti takovýchto skladeb. Vzpomínka na mrtvé je také tématem v malířství. Tak zpodobňuje Anne-Louis Giroder-Trioson přijetí padlých hrdinů národa v Elysiu na kolosální malbě objednané Napoleonem pro zámek Malmaison.

Z tohoto pohledu byl Beethoven dobře informován, když svou „Sinfonia grande“, jak stojí na titulním listu opisu partitury dochovaném v Gesellschaft der Musikfreunde in Wien („Handexemplar Beethovens“), v Paříži hodlal použít jako hudební vizitku a ve znamení doby namísto obvyklého Andante pro druhou větu použil Smuteční pochod c moll. Ještě dnes se v Beethovenově osobní kopii („Handexemplar“) dá rozeznat původní název druhé věty „Marcia funèbre sulla morte d ´un eroe“, odkazující na Bonaparteho hrdinskou „Grande Armée“, který byl později zkrácen na „Marcia funèbre“.

Beethoven je zřejmě prvním skladatelem, který Smuteční pochod vyjmul z jeho původního scénického ceremoniálního kontextu a uvedl ho do instrumentální hudby. „Marcia funèbre sulla morte d´un Eroe“ ze Sonáty op. 26 je jeden z prvních Smutečních pochodů v sonátového kompozici. C moll-Marcia (pátá variace z Klavírních variací op. 34) je jeden z prvních příkladů užití Smutečního pochodu ve variační formě. A „Marcia funèbre“ ze symfonie „Eroica“ je vůbec první smuteční pochod v symfonii. Beethovenův příklad inspiroval Antonína Rejchu v roce 1808, když ještě před svým odjezdem z Vídně do Paříže, vložil do své symfonie „Celebration“ jako třetí větu také „Marcia funèbre“. O generaci později dá této hudební tradici novou dimenzi Hector Berlioz ve své „Symphonie funèbre et triomphale“.

Vedle zcela konkrétních plánů na přesídlení do Francie obsahují dopisy Ferdinanda Riese Nikolausovi Simrockovi také cenné informace o vzniku a věnování symfonie „Eroica“. Tak je například v prvním dopise řeč o tom, že „Beethoven teď píše dvě symfonie, z nichž jedna už je hotová“. Zde je zmiňována jednak Symfonie op. 36, kterou Beethoven po prvním uvedení 5. dubna 1803 ještě trochu upravoval pro nadcházející vydání, jednak 3. symfonie, která ho plně zaměstnávala celý rok. Z druhého dopisu se dovídáme, že Beethoven měl „velkou chuť ji věnovat Bonapartemu, a když ne, protože Lobkowitz ji chce mít na půl roku a je připraven zaplatit 400 zlatých, tak se bude jmenovat Bonaparte“.
Beethovenovo vlastní hodnocení svého nového díla je patrné ze zápisků Ferdinanda Riese z podzimu roku 1803: „Podle jeho vlastního vyjádření je to největší dílo, které doposud napsal. Beethoven mi ji nedávno přehrával a já věřím že se zachvěje nebe i země při jejím provedení.“

Kníže František Josef Maxmilián Lobkowitz (1772-1816), dále jen Josef – jak ho oslovovala jeho rodina i blízké okolí, převzal roku 1797 s dosažením plnoletosti zprávu nad pozoruhodným rodinným dědictvím, které téměř výhradně věnoval své lásce k hudbě. Již roku 1797 se o něm píše v „Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag“ jako o „velkém milovníkovi hudby“, v jehož paláci se pořádají větší i menší koncertní představení. Prvním krokem bylo znovuzaložení Lobkovické kapely, které pod vedení Antonína Vranického tvořila základ všech jeho hudebních produkcí. On sám byl obdařen krásným, příjemným hlubokým hlasem a ovládal hru na housle a violoncello. O koncertech u Lobkowitze si zaznamenala hraběnka von Diwoff do svého cestovního deníku: „Sál byl velikánský, zval mnoho hostů a nabízelo se občerstvení, ale žádná večeře, v devět se šlo domů“. Lépe se vedlo pruskému kapelníkovi Johannu Friedrichu Reichardtovi: „Po koncertě, kolem půlnoci, následovala skvostná večeře. Uprostřed jídelny byl prostřen veliký kulatý stůl, u něhož seděl kníže a kněžna s jejich knížecími a hraběcími hosty, na straně a ve vedlejší komnatě byly menší, kulaté stoly se stejnými jídly, (…)“.
Vedle akademií, večerů komorní hudby a hudebních večírků svědčily především nákladné operní produkce v jeho obou vídeňských palácích a severočeských rezidencích o jeho téměř neuhasitelném nadšení pro svět opery, kterému neváhal obětovat jakékoliv náklady a na všech těchto místech vybudoval odpovídající divadelní sály. Odpovědnost nad vedením obou dvorních divadel, kterou převzal roku 1807 nejprve v rámci konsorcia, později zcela sám, se ho později přivedla do značných finančních potíží. Jako velkorysý mecenáš je neodmyslitelně spjat s hudebními dějinami císařského rezidenčního města Vídeň i Čech.

Kníže Josef Lobkowitz měl, jak naznačil Ferdinand Ries, zcela zřejmý zájem o novou symfonii a snažil se zajistit si soukromé právo na první provedení, které bylo obvykle spojeno s půlroční lhůtou. Ferdinand Ries píše ve svých pamětech: „Já, stejně jako několik blízkých Beethovenových přátel, jsem symfonii už opisovali z partitury a vídali ji ležet na jeho stole. Úplně nahoře na titulní stránce stálo slovo >Bonaparte< a úplně dole >Luigi van Beethoven<, ale ani slovo navíc.“ Když se pak Beethoven v květnu 1804 dozvěděl o tom, že se Napoleon prohlásil císařem, měl podle vzpomínek Ferdinanda Riese titulní stránku v hlubokém zklamání roztrhnout. Tím se staly také Beethovenovi plány na přesídlení do Paříže bezpředmětné.

Ačkoliv autograf symfonie „Eroica“ musíme považovat za ztracený, je tato změna Beethovenova záměru k pojmenování symfonie snad ještě více patrná z titulní stránky jeho osobní kopie („Handexemplar“.) Název „Sinfonia grande“ na dalším řádku následuje slovo „intitulata“, na němž je jasně rozeznatelné, že předpona „in“ je dopsána tmavším inkoustem a jiným rukopisem s podstatně strmějšími a hranatějšími tahy. Tímto rukopisem je také napsáno nížen „intitulata“, „804 im August“. Z toho vyplývá, že v době vyhotovení Beethovenovi osobní kopie byla symfonie ještě pojmenována („titulata“) „Bonaparte“ a byla věnována („intitulata“) knížeti Lobkowitzovi až po vydání patentu z 11. srpna 1804 o převzetí titulu a úřadu dědičného císaře Rakouska skrze císaře Fantiška II. Tehdy bylo jméno Bonaparte na titulní straně tak zuřivě vymazáváno, že se v papíru vytvořila díra, která tento hudební rukopis proslavila po celém světě. V dopise lipskému vydavatelství Breitkopf & Härtel Beethoven už jen konstatuje: „Symfonie se vlastně jmenuje Bonaparte, …“. Zcela jinak na politické změny toho roku reagovali Beethovenovi současníci: Jan Křtitel Vaňhal složil patriotický žánrový kousek „Der Österreichische Monarch als Erb-Kaiser“, zatímco Antonio Salieri se vyznamenal „Habsburskou kantátou“.

K příběhu provedení symfonie „Eroica“ bylo téměř 180 let konkrétně známé pouze datum a místo prvního veřejného provedení. Bylo to 7. dubna 1805, kdy symfonie zazněla na konci monstrózního koncertního programu ve prospěch koncertního mistra Franze Clementa v Theater an der Wien pod Beethovenovým vedením. Na začátku 80. let se podařilo pražskému hudebnímu vědci Tomislavu Volkovi při systematickém zkoumání Lobkovitzkého rodinného archivu v Žitenicích společně s Jaroslavem Mackem, přiblížit se datu prvního uvedení symfonie „Eroica“ prostřednictvím účtu z vídeňské „Hauptkassa“. Dne 9. června 1804 sepsal knížecí kapelník Antonín Vranický výdaje za zkoušky a provedení opery „Angiolina“ od Antonia Salieriho v knížecím divadle. Kromě šesti stálých členů domácí kapely knížete (housle, violy, violoncella) čítal orchestr dalších 21 členů, a to další čtyři houslí, dvě violy, dva kontrabasy, dále dvě flétny, hoboje, klarinety, fagoty, lesní rohy, tympány a trumpety. Dohromady sestával orchestr z 27 hudebníků.
Zcela zvlášť jsou na tomto účtu uvedeny výdaje za dvě orchestrální zkoušky, v nichž jsou ještě výslovně uvedeni dva další hudebníci:

Item Prob vom Bethowen seiner Sinf: und Conc:
dasselbe Orghester bis noch auf ein
drittes Corno – folglich 22 Personen p[er]        2 f      44 f
Zulag für ersten Contrebass                                        1 f
Item dieselbe Prob von Bethowen v[on] 22 Personen
p[er]                                    2 f               44 f
Zulag für Contrebass u Instrument-Tragen für 2 mal        3 f

Z poznámky uvádějící v tehdejších obsazeních zcela neobvyklý třetí lesní roh je zcela nepochybně vyplývá, že se zde jedná o „Eroicu“. Načasování obou orchestrálních zkoušek odpovídá obvyklým účetním postupům centrální lobkovické správy a spadá mezi konec května a začátek června. „Production“ tedy provedení symfonie není v účetních dokladech uvedeno. V poslední době byl oběma těmto zkouškám (Proben) odpírán jejich pracovní charakter a byly klasifikovány jako soukromá provedení v nejbližším okruhu přátel knížete. A to přesto, že Antonín Vranický zcela jednoznačně namísto obvyklého označení „Production“ užívá termín „Prob“ (Probe=zkouška) a hudebníkům započítává namísto tří zlatých, což byl obvyklý honorář za provedení, jen dva zlaté.

Ve skutečnosti se zdá, že Lobkowitz poskytl Beethovenovi možnost slyšet svá symfonická díla v téměř koncertních podmínkách ještě před jejich provedením a tiskem, aby mohl provést ještě případné úpravy. Tento boj o konečnou podobu díla se dá vyčíst také z účtu vídeňské hlavní pokladny (Wiener Hauptkassa) v Lobkovickém rodinném archivu. 18. června 1804 účtuje totiž dvorní kopista Wenzel Sukowaty ještě před prováděcím materiálem Salierigo Angioliny v souladu se zakázkami, které dostal, „Sinfonia di Bethoven das letzte Tempo mit allen Parten“ a poté „zur detta das erste Tempo“. Zatímco party pro druhou a třetí větu byly již dávno rozepsané, piloval Beethoven ještě Finale, které můžeme označit za nejodvážnější formální experiment celých symfonických dějin. A až úplně nakonec byla k rozepsání na party předána partitura první věty. 

Toto zpoždění se dá vysvětlit Beethovenovou nerozhodností ohledně repetice 151 taktů dlouhé expozice první věty, která byla – s ohledem na do té doby neobvyklou délku symfonie - v Beethovenově osobní kopii („Handexemplar“) nejprve přeškrtnuta a později po opakovaném poslechu přeci jen ponechána, jak o tom píše bratr Kaspar Karl 12. února 1805 lipskému vydavatelství: „Můj bratr myslel nejdříve, ještě než symfonii slyšel, že bude příliš dlouhá, pokud se bude první číst první věty opakovat, ale opakovaném provedení naopak zjistil, že by bylo nevýhodou první část neopakovat“.

K jinému podobnému zkušebnímu provedení, totiž „Osudové“, existují cestovní zápisky, které zůstaly dosud téměř bez povšimnutí. Byly otištěny o 50 let později belgickém deníku „Indépendence Belge“: „Kníže Lobkowitz byl Beethovenův podporovatel a přítel. Provozoval vokální duchovní hudbu, která mohla více méně konkurovat císařské, a dobře znějící orchestr, který sám založil, aby Beethoven mohl svá díla vyzkoušet ještě před jejich zveřejněním. Osoba, která mi vyprávěla tyto detaily knížeti asistovala v době provedení Symfonie c moll, což už je dnes jen stěží běžné. Beethoven byl velmi obtížný, co se provedení jeho děl týče. Zkouška se natáhla dlouho do noci a slavný hudebník nechal znovu a znovu opakovat pasáže, jejichž provedení se mu nelíbilo. Hudebníci reptali, ani ne tak kvůli únavě, ale protože čas na večeři už byl dávno překročen a jak jsem vám psal již dříve, s Vídeňáky nejsou žádné žerty, co se pravidelné stravy týče. Proto nechal kníže prostřít všelijaká jídla a přinést množství košů se šampaňským, kterými se interpreti posilnili mezi dvěma částmi symfonie. Poté se ve zkoušce pokračovalo s dvojnásobným zaujetím“.

Časově tato zkouška spadá do roku 1808. To znamená, že i v této době měl Beethoven na zkoušky k dispozici orchestr posílený domácí kapelu a financovaný Lobkowitzem. Ale stejně jako předtím byl stále závislý na přízni svého knížecího mecenáše. To se ale změnilo o rok později, když mu Arcivévoda Rudolf, kníže Ferdinand Kinsky a kníže Lobkowitz smluvně garantovali velkorysou apanáž. Svému příteli Ignazi von Gleichenstein píše Beethoven v polovině února 1809: „Ukazuje se, že se mohu zcela věnovat svému nejdůležitějšímu úkolu, psát velká díla, a k tomu mít k dispozici orchestr.“

První provedení v Lobkowitzkém zámku Jezeří (Eisenberg) v Čechách v srpnu 1804

Přibližně šest týdnů po obou zkouškách na „Eroicu“ nalézáme v Postposto-Journal Lobkowitzké centrální správy záznam o dopisu, který zaslal Beethoven knížeti Lobkowitzovi 21. června 1804. Samotný dopis sice není zachován, ale o jeho obsahu můžeme jen spekulovat. Je možné, že v tomto dopisu šlo o plánované provedení symfonie „Eroica“. Všeobecně bylo doposud časování první provedení symfonie „Eroica“ na leden 1805. Považovalo se samozřejmé, že Beethoven toto provedení sám řídil. Jako místo provedení byl uváděn knížecí palác ve Vídni.

Zcela nové poznatky zprostředkovává objev českého historika Jaroslava Macka ve Správě knížecího majetku. Jde o soupis výdajů ze 14. srpna 1804, v kterém jsou vyčteny výdajové položky vzniklé od posledního účtu z 2. srpna. Mezi nimi objevil Jaroslav Macek i následující: „Za další svíčky pro provedení nové Beethovenovy symfonie 6 fl“. Touto novou symfonií je nepochybně myšlena „Eroica“. Tento záznam také zcela přirozeně vysvětluje doplněné datování „[1]804 im August“ na Beethovenově osobní kopii jeho „Sinfonia grande“ („Handexemplar“), jakožto dobu prvního provedení. Z účetního dokladu se ale nedá vyčíst, v které z Lobkovitzkých rezidencí byl „Eroica“ uvedena. Jaroslav Macek se domnívá, že toto provedení se odehrálo ve vídeňském paláci.

Bylo pravidlem, že Lobkowitz každoročně opouštěl na začátku léta svou hlavní rezidenci ve Vídni a vydával se na zámek Jezeří (Eisenberg) severozápadně od města Most. Na podzim se pak dvůr přesunul do zámku v Roudnici nad Labem. Mezitím se Lobkowitz občas krátkodobě zdržoval v Praze ve starém renesančním paláci jeho předků na Hradě (Jiřská 104). Léto a podzim byly vyplněny koncerty a operními představeními. Knížecí kapela často posílena diletanty hrála pod vedením Antonína Vranického a Antonia Cartellieriho. Sbor se skládal z domácího personálu, služebnictva a místních obyvatel. Krom toho byli zváni špičkoví muzikanti z Prahy, Vídně a Drážďan, aby představením dodali patřičný lesk. Nejpozději v průběhu listopadu se pak kníže vracel do Vídně.

Tato časová posloupnost byla zachována i v roce 1804, jak prokazují zprávy z „Prager Oberpostamtszeitung“ a které „Wiener Zeitung“ potvrzují. Dne 6. srpna totiž švédský král, cestující po Čechách jako hrabě von Haga, přejel se svým doprovodem z Teplic na Jezeří a byl zde knížetem Lobkowitzem přijat se všemi poctami: „Večer se hrála opera, kterou pan Paer, kapelník saského kurfiřtského dvora, se svou manželkou, pány Brizzi, bankéřem Bridi a několika diletanty ve vším spěchu nastudovali.“ Ráno král Gustav Adolf odjel.
Zámek Jezeří byl současníky považován za „Sídlo múz“. 1802 nechal Lobkowitz přestavět oválné barokní jižní křídlo okouzlující zámecké stavby na velmi ceněný divadelní a koncertní sál. Charles Sealsfield, alias Karl Postl, zámek obdivně popsal roku 1828 ve svém kritickém cestopisu „Austria as it is: „Zámek, čtyřhranná, trojpodlažní stavba s pavilonem korunovaným kupolí, se hrdě tyčí z lesní mýtiny. Dav balkony podepřené jónskými sloupy zdobí jeho čelní část a dvojité schodiště vede do skvostně zařízených prostor prvního podlaží, které slouží výhradně potřebám knížecí rodiny. Druhé poschodí je vyhrazeno návštěvníkům, kteří jsou zde dokonce i v nepřítomnosti zámeckého pána přijímáni s nejvřelejší pohostinností. […] Rozhled ze zámku je úchvatný. Na západě jsou vidět Sudety, Rübezahlova říše, na severu Krušné hory a na jihu se otevírá pohled na krásné Čechy, poseté zříceninami, zámky, městy a vesnicemi.“ A kníže Charles de Ligne, stálý host na českých zámcích knížete se nadšeně rozplývá: „Quelles belles chases et supérbes opéras à Eisenberg“. (…)“.