Nicolò Jommelli (1714 – 1774): Duchovní a světské kantáty

v pátek 30. května 2014 v 19.30 hod., barokní refektář dominikánského kláštera sv. Jiljí (vstup Jilská 7a, Praha 1)

Zahajovací koncert „Hudebního jara u Dominikánů“ prezentuje hudbu vysoce ceněného skladatele Nicolò Jommelliho, který je dnes znám především svými operami a oratorii, v poněkud intimnějším světle.
Způsob, jakým dokázal v hudbě ztvárnit dramatické momenty a vtáhnout posluchače do efektní podívané plné napínavých momentů, ale i intimních srdceryvných scén, mu vysloužily přezdívku „italský Gluck“. Právě tak jak on se Jommelli snažil obejít ohraná klišé a vyhnout se dlouhým koloraturním áriím, v kterých se jednalo spíše o ego dané divy nebo kastráta než o vyjádření pocitů a sdělení obsahu slov. Jommeli v těchto inovacích dokonce Glucka předběhl, ale v hudební historii se takováto prvenství neudělují tak přímočaře a spravedlivě jako na olympiádě při proběhnutí cílovou rovinkou. Možná je tomu i tak, že zkrátka určité nápady „visí“ ve vzduchu a napadnou více lidí nezávisle na sobě. Podobně to dopadlo i s dalším Jommeliho „vynálezem“ – crescendem. Vavřínový věnec na místo jemu připadl Stamitzovi.
Ve své době ho však mnozí obdivovali pro tento orchestrální zvukový efekt (crescendo a diminuendo), který byl však posluchači vnímán především jako změna barvy a atmosféry. Vyprávělo se, že když poprvé Jommelli tento efekt v Římě použil, posluchači mimoděk povstali ze svých sedadel a až když se hudba začala opět ztišovat, uvědomili se, že zapomněli dýchat.
O způsobu, jakým Jommelli skládal a jak přistupoval k libretům, vypovídá mnohé následující text, který napsal jednomu svému příteli: „Ujišťuji Vás, že pocity, které Vy zažíváte při poslechu, musel skladatel nejdřív zažít ve své duši a na vlastní kůži. Nevím jak je to možné, ale zkrátka nedokážu se dostat do toho stavu vášně a nadšení, které mě nutí psát expresivní hudbu, pokud se mě daný text osobně nedotkne a jeho obsah necítím v hloubi duše. Tisíckrát už jsem byl v podobné situaci zcela zablokován. Cítím to jako svou nejhlubší povinnost nepodvádět ve zhudebnění významu slov a vyjadřovat je, co nejpravdivěji, ale bohužel nemůžu a nedokážu dát hudbou slovům více důvtipu nebo citového významu než doopravdy obsahují.“