O Bononcinim

O Giovannim Bononcinim*

Dopis L. Vejšky svému příteli do Vídně, první pol. 18. století

V[ážený] … [text nečitelný: formule končí náš milý] … ctihodný … [text nečitelný do konce řádku]

… ochraňuj na časy věčné.

Doufati budu, že se vynacházíte v rozmaření dobrém, žeť vás nižádné choroby nemocnost nezachvátila, i že s prácema Vašima na jasné straně to vypadá. Píši vám nejenť, bych zvěděl kterak se Vám dařiti ráčí, leč pro jednu další prosbu písmo toto zasílám. Kdyžť v přejasné paměti si vybavíte, tak pět měsícův nazpět, k epištole Vaši přidal jste partituru jakésito sonata da violoncello od maestra Buononciniho, ve zdejším kraji jistě neslynoucího.

Podivu mého musila sonáta dostati, neb pravdou dlouhé pokusování i examinování té skladby pro mne bylo a jest. Mnohé hodiny jsem před partiturou vysedával, prst do bolestí prohýbal i jinýma marnostma se snažil retovati, ale nikdáž nebyla tomu správná veta. Protož spište mi, příteli milený, ký jest ten filištín, jenž ze mne cejpa hodlá dělati, že ni notičky nedovedu zahrát. Musí se přec um jeho uznati, neb na libozvuku té muziky ničeho neschází. Arci proto suplikovati zdvořile k Vám hodlám, byste té dobrotivosti byl a mne vícero o onom signorovi vypověděl a jinak mě dále spravil. Oukrokem více, nic nového se mi nepřihodilo, neb všeckno při starém vostává: Žena jest již ve vysokém stavu požehnaném a jáť muzicíruju navejše jak jen mohu, bych krejcar navíc přihodil do truhlice, a rodinu obživil. I Vy račte mne o sobě zasejc něco napsati. Potěchou naše konverzací mi zůstane, v brzkost Vaši odpovědi čekám a vinšuju Vám zdařilosti i štěstí dostatek.

Poroučeti se Vám ráčí přítel váš,
Pan L. Vejška.

Poznámka editora:

* Giovanni Battista Bononcini/také Buononcini (1670 Modena – 1747 Vídeň), skladatel, violoncellista, zpěvák a pedagog. Bononcini se narodil v Modeně jako nejstarší ze tří synů houslisty a hudebního skladatele Giovanni Marii Bononciniho (1642–1678). V osmi letech osiřel a stal se žákem hudební školy při basilice Sv. Petronia v Bologni, kterou vedl skladatel Giovanni Paolo Colonna.

Publikoval již od patnácti let a jeho instrumentální skladby, oratoria a mše mu vysloužily členství v prestižní Boloňské filharmonické akademii / Accademia Filarmonica di Bologna (1686) a místo kapelníka v kostele San Giovanni in Monte v Bologni. Nějaký čas strávil v Miláně a v roce 1691 věnoval sbírku vokálních duet op. 8 císaři Leopoldu I. a hrál ve slavném orchestru kardinála Benedetta Pamphiliho.

V témže roce se přestěhoval do Říma a vstoupil do služeb vévody Filipa II. Colonny, mecenáše a patrona umělců. Zde zkomponoval několik úspěšných oper a stal se členem dvou exklusivních římských uměleckých společností:hudební Accademia Nazionale di Santa Cecilia a literární Accademia degli Arcadi.
Po smrti Colonnovy manželky v srpnu 1697, Bononcini opustil Řím a odešel do Vídně, kde vstoupil do služeb císaře Leopolda I. Jednak získal vyšší plat a jednak se stal oblíbeným skladatelem následníka trůnu Josefa I. Habsburského. Po vypuknutí války o španělské dědictví odjel do Berlína, kde se stal favoritem pruské královny Žofie Šarloty Hannoverské. Úspěch oper Cefalo a Poliferno uvedených v Berlíně se rozšířil po celé Evropě.
V letech 1720–1732 žil v Londýně a o popularitu soutěžil s Georgem Friedrichem Händelem. Rivalita mezi oběma skladateli měla i politický podtext, neboť toryové podporovali Händela, zatímco whigové Bononciniho. Giovanni Bononcini se sice stal chráněncem Sarah Churchillové, vévodkyně z Marlborough, která vedla jeho obdivovatele, ale Händel získal na svou stranu více příznivců. Londýn opustil poté, co byl obviněn z plagiátorství. Historka o tom, že vydával madrigal Antonia Lottiho za své dílo, se vzhledem k jeho celé kariéře nezdá dnes příliš pravděpodobná.

Od roku 1733 žil v Paříži a komponoval hudbu pro veřejné koncerty v paláci Tuileries. Závěr svého života strávil ve Vídni, kde měly premiéru i jeho poslední opery a císařovna Marie Terezie mu od roku 1742 poskytla důchod 50 zlatých měsíčně.