O Florianu Leopoldu Gassmannovi1 a milostné viole2

Anonym o návštěvě večerního soirée v květnu roku 1767
Florian Leopold GassmannDle pramene se jednalo o sešlost vybrané společnosti u jisté Madame Cath.: Lze pouze spekulovat, zda přímo ve Vídni, nebo třeba na sídle někde na Moravě. Záznam nalézáme v rámci spisu, který si majitel psal jako encyklopedii zajímavostí, kuriozit, dobových novinek a obyčejů.

Jest zvyklostí, že dobří mužové a dámy v času dnešním oddávati se račí na vybraných trefách konverzací, či shromažďovati se pro lahodování muziky nedávno imprimované. Zrovna dva týdny po premiérvečeru opery v Burgtheateru navozené, jež zove láska řemeslná – L'amore artigiano, nahledal jsem společství v štědrém domu Ma-dame Cath., pro kteréž jsem se vydati musil do Brna, i dále pak na západní k Rakousím. Člověkové zdáli se býti pouze přátelové hostodávatelky, mě nevyjímaje.


Po krmi drobné, přešlo se do většího sálu, kdež čekala na nás prvá veselost večerní, malá muziků cháska: velehusle, husle, břinkadlo, huslec milostný a ženský hlas vyšší [počin autora o české hudební názvosloví; v překladu cello, housle, cembalo, milostná viola a soprán]. Štědřice naše nachystala nám nadkvapení, neb skrze svou známost noty opsati nechala z té nahoře psané hudbohry, která od krajana našeho Gassmanna pochází, i takž mohli zazníti zpěvy, ku příkladu Che vuoi dir con questi palpiti, kteréž Goldoni slovy obstaral. Pak opáč se večeřilo, a dále pak zasýc poslouchalo. Tehdá ku slovu se dostal ten huslec milostný, jenž k prvnímu navození nehodil se, leč nastala jeho chvíle, a hudily se zábaví [divertimenta] a trojsonáty [trio sonáty]. Tak dokáži si mysliti, že takto ve střídání hostí se milé posezení, které a la mode konají se v dnešku zcela často.
Huslec milostný, in italiano viola d’amore:
Tvárnost má instrument ten jako husle, rovnozpůsobile pnoutík
[kobylka], natáhličky [ladící kolíky], hlava kroucenka, leč napříč podobnosti, rozlično mezi nimi jest:
Prvně, že krk větší délky jest.
Po druhu, že nikoliv čtvero, leč desatero strunným jest.
Po třetí, že amůrek šátkem slepý zdobý kroucenku (proto milostný je zván).

Dále když měl bych o zvučnosti jeho psáti, řekl bych, že když posloucháte ho, nemáte zdání, že hude jen jeden instrument: opačně spíš, že buď dva, ba tři soudobě hudou. Hlas má rozechvělý, zrovna jako milostný, i šimravě zvučí tóny nízké, jasné zas ty vysoké.

Zda-liž má paměť není potemněna, pamatuji, že jistý klášter3 mnoho učedníkův nadaných na tento nastroj v království našem má, neb znamenati hodno, že hra právě lehká není a fortel kunštýřský je za potřebí míti. Přednost při tom patří obratnosti a lehkosti.
…

Poznámka editora:
1 Florian Leopold Gassmann (1729 Most – 1774 Vídeň) – hudební skladatel, kapelník a varhaník. Dle Gerberova slovníku získal hudební základy na jezuitském gymnáziu v Chomutově. Jeho prvním učitelem hudby byl mostecký regenschori Jan Vobořil, který ho naučil zpívat, hrát na housle a na harfu. Gassmannův otec, zlatník, byl proti tomu, aby se jeho syn věnoval hudbě. Když otec Florian Leopolda dal ve dvanácti letech do učení u místního obchodníka, chlapec utekll a živil se prý hrou na harfu v Karlových Varech. Později se dostal do Itálie, kde vystudoval u slavného skladatele Padre Martiniho. Do Vídně byl povolán nejprve jako skladatel baletů. Později se mu zde podařilo získat mimořádně prestižní místo dvorního kapelníka. Proslavil se hlavně svými komickými operami na skvěle vypointované Goldoniho předlohy.
Gassmann byl zakladatelem nejstaršího vídeňského hudebního spolku Tonkünstler-Sozietät, který podporoval vdovy a sirotky po hudebnících. 
Gassmann byl také velmi obětavý učitel, jeho nejslavnějším žákem byl Antonio Salieri, kterého s sebou vzal Gassmann z Benátek, naučil ho kontrapunktu a zaplatil učitele na ostatní hudební předměty. Později se Salieri stal jeho následovníkem na místě dvorního kapelníka. Obě Gassmannovy dcery, Anna Fuchsová a Therese Rosenbaumová, byly slavné pěvkyně vyškolené Salierim; mladší Therese se proslavila zejména jako Mozartova interpretka. Čtěte více ne webových stránkách města Most.
 
2 Viola d’amore neboli viola milostná má nejčastěji šest nebo sedm strun, na které se hraje smyčcem stejně jako u houslí. Pod hlavními strunami je natažen stejný počet rezonančních strun, na které se nehraje přímo, ale kter0 rezonují spolu s ostatními strunami. Díky těmto rezonančním strunám má viola d'amore obzvláště sladký a vřelý zvuk. Na první pohled je viola d'amore nápadná velmi dlouhým krkem (musí na něj být napnuto 10, 12 nebo 14 strun) zakončeným hlavicí vyřezanou jako hlavička Amora se zavázanýma očima, představující lásku. Otvory ve víku jsou většinou ve tvaru planoucího meče. Nemá pražce a nejvíce se podobá moderní viole.
 
3 Patrně míněn Osecký klášter. Za josefinských reforem hrozilo klášteru zrušení, tehdejší opat Mauritius Elbel však dokázal fungování kláštera uhájit. Za opatů Elbela a Venusiho také došlo k některým dalším úpravám v areálu kláštera, k rozšiřování klášterních sbírek a podporování vědecké práce členů konventu. V klášteře tehdy působila celá řada hudebně nadaných mnichů. Například Jakob Trautzl, Nivard Sommer či Joachim Cron.