Händelovy královny jako rivalky

Výtah z alegoricko-satirických pamětí Jana Adama Meyerlinga, kněze z Nového Města pražského (Malá Strana), o dobovém hudebním životu na příkladu Francescy Cuzzoni a Faustiny Bordoni z roku 1728.

O umu muzikovém, neb táborství slepičí vojny

Vece se, že musica dolorem curat ,(hudba bolest léčí) neb musica vincit omnia,(hudba nad vším vítězí), leč po pravdě mnozí páč cítí se kvůli muzice potepaní i ve vášnivosti přemožení. Já sám se přesvědčiti mohl, kterak hudba i um hudu in productione vypadati ráčí: Vskutku jako dvořec stavení! Dovolte mně protož, té věci krátké vyložení. 

V mysli své račte vyhledati veliký dvorec, kdež kur si v věcech vlastních žije. I jsouť zdejší tam dvě kvočny, co naučily krásným hlasem slavíčkovými zpívati a náklonnost získávati: Obě arciť z jiného konce toho dvora. Těm kohout písně skládá, opery komponýruje, nu všecknu tu robotu pro ně činí. Tu stalo se, že jedna o druhé kvočně pomýšlela, jak o vejvodku nezdařilém, a tak v nevoli obé se propadly. Leč samy se neoctly v té škádlenici: Jak věhlas jejich byl rostl, tábor vůkol nich se vyčinil, jenž následoval věrně každou z nich, roven průvodu dvořenínův ouplnému. Tedy když nově opera se představovala na strništi, dva tábory v audicí seděly: Jeden tábor pro lásku k kvočně jedné, druhý k druhé. Tehdy pohroma se stala. Právě, žeť samotní táborové ve rozepři stanuly, a přízeň nemalou chovaly pro svou prima donnu, nehleděly, zda pěje se, či nikolivěk, a popudem metaly se v boj: Klestím sebe mrdaly, pařáty se šnitovaly, a vojnu vedly nemilou. Prejť i samy kvočny do slepičího rejdu dostaly se a scuchaly svá pírka, však toho nevím. Konečně vřava uklidnila se, leč každý mrzně byl potepaný, bolestivý i jinak raněný a bezechucen, kvůli té zbraní dišputací. I vězte, kvokalo se o tom v hojné míře.

Inu pomine-li se oucta k umu komponisty, a myslí se slovy „um hudby“, kterak v teátrech, mezi herci a v auditoriu se spravovati ráčí a v mravech zvracených si labuží, tak vybarvení příběhu svrchupsaného dobřeť vykazuje pravdu celičkou. Ne, nechci do lusthauzův choditi, nežli v uctivé domy múz, kdež muzikou Bůh se může slaviti a duše může si lebediti. Žádných zburcův, ctytrhačův i jiných pochybných zjevův mi netřeba. Já chutiti chci ambrož libých tónův, nikoliv ryk, skřek a vylomenosti jiné, leč toť jest svět: lehce se an nezmění. A coť možná více mne rmoutí, že hoře děný příběh stal se létha tisícího sedmistého sedmadvacátého, měsíce června v Londýně, paním Cuzzoni a Bordoni. Neníž to věru vejmysl. Svědkem sic nejsem(věřte ale, že podobné jsem již zažil), leč by se dnes věc nerozkřikla, toť za nemožné považuji.

Takž svět vodí chtíč, mamon a moc, a v muzice tomu jinak k hříchu není. Každý snaží si svou část dvora ochočiti a kohoutem se státi, ale Fortuna na svém kole nestálou zůstane, protož není důvodu k obavě. Já si libovati budu dále v hudbě a léčiti bude ona mé bolesti, na rozdíl od těch, co z věčného táborství muzikového s líkama doma či v špitálu leží.