Lék je pro mne muzika
Lík toť pro mne muzyka
Reto1, hude2, přemilá
srdce věčná záplata
jsiť, tys pro mě jediná,
zdravých líkův3 vejplata.
O Giovannim Bononcinim*
Dopis L. Vejšky svému příteli do Vídně, první pol. 18. století
V[ážený] … [text nečitelný: formule končí náš milý] … ctihodný … [text nečitelný do konce řádku] Česká andekdota o J. G. Müthelovi
Tato krátká anekdota pocházející z konce 18. století vykresluje krátkou, dozajista nepravdivou historku, jejíž účelem bylo podtrhnout virtuozitu Johanna Gottfrieda Müthela*. Vodítka, že se právě jedná o tohoto skladatele, lze spatřovat ve zmínce o starém mistrovi (J. S. Bachovi) v Lipsku a o jeho posledním žáku (tj. Müthelovi), který je hlavním představitelem děje. Je dosti neobvyklá, neboť ani Bach, ani Müthel nebyli nijak prominentními skladateli v českém prostředí.Vo tom jak v Lipsku oučenlivec klavír rozfajroval
Asi před vícero lety, co eště starej muzikmistr v Lipsku dlel, vzal právě tento kumštejř hudební do učení svého posledního žáka, neboť v něm velkej kumšt viděl. Asi po dvou tejdnech na jednom unterichtu se voni nepohodli, protože oučenlivec asi špatně cvičel a starej mistr ho z jizby vyhodil, aby zasejc přišel, až bude muziku neb kompozici vopravdu uměti. Stalo se vodpoledne, takže oučenlivec se dóm dostal až z večera, a prej si ani ždibec k snědku nevzal, hopsnul za svůj klavír, a mašloval, co snesl.
Citát o hudbě
Co by byl svět bez hudby,
kdyby housle nehudly?
Kdyby píšťaličky nepískaly,
a jiné nástroje nás nevískaly?
To nevím,
leč budiž za to Bohu dík,
že ono nemusíme poznati, a radost
tím v životě dále mít.
Mariánské kantáty roku 1707
Vážený náš milý a nadevše srdci blízký příteli Václave, budiž láska boží tobě nadále dána!Ode mne pozdravuj svou ženu i ratolesti a věz, že nať mnohdy ráčím vzpomínati, doufaje v tvou zdravost, veselost a blaho, nejméně z polovice takové, jenž mám v krajině vlašské. Máť cesta již k poslední metě mé poutě se dostala, ni slov se mi nedostává, bych vypověděl, kterako rajský jest zdejší kraj a město. Vskutku věčné město slávy jest Roma, jak po taliánsku si dí. Leč zrak odvrátím-li od skvostu světského, chtěl bych zrovna tobě, tobě jedinému, o krmi ducha říci, jenž poznal jsem tu.
Charles Burney1 o Florianu Gassmannovi
O Florianu Leopoldu Gassmannovi1 a milostné viole2
Dle pramene se jednalo o sešlost vybrané společnosti u jisté Madame Cath.: Lze pouze spekulovat, zda přímo ve Vídni, nebo třeba na sídle někde na Moravě. Záznam nalézáme v rámci spisu, který si majitel psal jako encyklopedii zajímavostí, kuriozit, dobových novinek a obyčejů.Jest zvyklostí, že dobří mužové a dámy v času dnešním oddávati se račí na vybraných trefách konverzací, či shromažďovati se pro lahodování muziky nedávno imprimované. Zrovna dva týdny po premiérvečeru opery v Burgtheateru navozené, jež zove láska řemeslná – L'amore artigiano, nahledal jsem společství v štědrém domu Ma-dame Cath., pro kteréž jsem se vydati musil do Brna, i dále pak na západní k Rakousím. Člověkové zdáli se býti pouze přátelové hostodávatelky, mě nevyjímaje.
Händelovy královny jako rivalky
Výtah z alegoricko-satirických pamětí Jana Adama Meyerlinga, kněze z Nového Města pražského (Malá Strana), o dobovém hudebním životu na příkladu Francescy Cuzzoni a Faustiny Bordoni z roku 1728.
O umu muzikovém, neb táborství slepičí vojny
Vece se, že musica dolorem curat ,(hudba bolest léčí) neb musica vincit omnia,(hudba nad vším vítězí), leč po pravdě mnozí páč cítí se kvůli muzice potepaní i ve vášnivosti přemožení. Já sám se přesvědčiti mohl, kterak hudba i um hudu in productione vypadati ráčí: Vskutku jako dvořec stavení! Dovolte mně protož, té věci krátké vyložení.
Slavný londýnský triumvirát dle Charlese Burneyho1
…
„Od této doby [29. června 1717] se italské opery nehrály až do roku 1720, kdy byl vytvořen plán na jejich podporu a pokračování: byl založen fond ve výši 50 000 liber, které byly vybrány na základě předplatného mezi předními osobnostmi v království. Jelikož Jeho Veličenstvo král Jiří I. předplatil 1 000 liber, byl tento fond nazván Královskou hudební akademií, která se skládala z guvernéra, zástupce guvernéra a dvaceti ředitelů."
…
„Aby byl tento záměr co nejúplnější, rozhodli se ředitelé angažovat nejen lyrického básníka, ale také nejlepší zpěváky, které bylo možné najít v různých částech Evropy, kde se hrálo hudební divadlo, a tři nejvýznamnější skladatele, kteří v té době žili a které bylo možné přimět k návštěvě země [Anglie]. Za tímto účelem sem byl z Říma pozván BONONCINI, z Berlína Attilio ARIOSTI a HÄNDEL, který v té době pobýval u vévody z Chandosu v Cannons, byl do tohoto triumvirátu nejen zařazen, ale i pověřen angažováním zpěváků.
Záznam v zápisníku Františka Korbíčka [se zmínkou o Attiliu Ariostim*]:
Mé z léta tisícího sedmistého šestnáctého postřehy anglikánské cesty, Londýn roku 1717
…
tejden čtvrtý:
- Hotovej gleich, na ruku dána výplata, id est 50 z. r.
- Návštěva teatherhausu: hudba vejborná, v ouplnosti krásná, příběh dojemný, chvílema moc con brio, lepší více cantabile
- Dobrý vlašský víno, co přinesl podomek: hodilo se, protože pršelo i nebylo co lepšího činiti. Konečnej klid, večer převzata zástava vod Welbey-ho za nové látky
- Zajmavý divadlo: Sešel jsem se s Cervelli-m a ten mi vypravěl oužasně zajmavou tu věc. Prej, že ňákej wlašskej talián račil bejt tady v městě Lodýně a nový instrument přivezl z domoviny. Prej jako gamba vyhlíží, menší leč, i hrá se na ní jako na housličky. Prejže jako fidle zvučí.
Dopis obchodníka Františka Korbíčka pro jeho dceru Markétu z jeho cesty do Anglie: léto roku 1717, Londýn
Tisícero pozdravů v(ěrná) n(aše) m(ilá) dceři z Města londýnského píše ti tvůj ctěný a milený pánotec. Doufaje v tvé zdraví, zprávu tuto skládám v domě tvého Strýce Jana, kteréhožs, Bůh ožel pravdu, nikdáž viděti nemohla. Psaní tvé bez ouhony ku mě se dostalo a věru pyšností se velebiti mohu, jakáť dcera má jest, že ctěné matce své vypomáhati ráčí a řádnou pannou snaží se býti. Inu dlouho má pouť do zemí anglických trvati nebude, leč přec dělí mne ode návratu ku tobě, květéčku milý, krátké míry čas. Však nerač hlavu svou věšeti, neb proť mám historii, jenž stala se mi i ty dozajista posměchu v té povídačce nalezneš.
Jak již jsem tě spravil, dlím tohoto času v Londýně a dne jednoho musil jsem z domu jíti, neb obcování ve věci handlířské povinné mi bylo a dostaviti jsem se musil bez prodlení. Tu kráčel jsem tedy po ulici kladené hledě si své cesty, kdyžť z nebe čistého vrazilo do mne jakésito chlapisko. Jsa otřesen, právně jsem děl onomu neřádníku, by spíše chodu svému pozornost dával, nežli fucipapíru v jeho dlani. Nevidí-li snad, žeť jiní zde cestu váží? Muž s beretem rouge [baretem červeným] omluvil se a kvačil kvapně po svém. Toť však není konec vypravování.
