Báseň řecké básnířky Épalamé o její návštěvě Dídónina hrobu v dobovém čekém překladu.

Dávno, ach, schvátil již Řím celinu libyjskou,
libyjskou zem – jak role, tak města,
kdež velký rod fénický své položil statky,
rovně tak chtíce se domoci moře –
co Řekové: je po kraji schvátiti zcela.
Leč věkové, Bozi – nechtěli tomu!
Nesmírně pevnině Tusků, té bylo souzeno
třímati kolébky trójského plémě,
kteráť Romulovou zrodila krví říši:
věčnou, ó přepevnou.

Touť sinou plání, jež Neptun domovinou zove,
touž Zefýr mne k slavnému zanesl městu,
k hradišti, jenž Anníbas protiv Latinům postavil;
Hradby, jež urputným hleděly s odporem k Římu –
tam k branám, jimiž pokořeny byly:
Míním než končiny punské – tyrské Karthágo…

Z kraje helénského jsem v tu zemi putovala,
já, Épalamé, pěvkyně skrovná,
neb právě zlob těch a zel já chtěla zřít kořen:
Původ a rodiště zášti a hněvu,
kýmžto oči až na sebe patřící krutě
pohrzí sebou – až za smrt a podsvětí.

Takž tedy nosíc čerstvě laur vonící,
u věnec pletený dopola na skráni,
nesla jsem lyru a prosforu v loktuši balenou,
do útrob z přístavu agor a uličních spletí,
leč dále míříc metě ku pravé,
pátrala po chrámku jsem mateře měst.
Výše a vzhůru v hloubku se hroužíc,
došla jsem v pustky, kdež kdys stával palác.
Do něho vstoupivši, klekla jsem v mramor,
však nebyl to palác již – jen hrobka opuštěná.

Malý to přístavek nad truhlicí pnul
kamennou sebe, jež popele chová.
Kol starých opon z nachových tkanin:
zlatohlav drahý se znaky punskými,
a myrhy pro vzácné opary miska.
V ní šalvěj bělostnou jsem vzala z šátku,
a otýpek ten v dýmu pruh změnila.
A teprve tu! Pod vlysem jedním,
vytesal kdos ta slova:
Hic mulier afflicta, Dido, fato cruciata, dormit.

Vidíc to rčení, jsem chleba vzala,
bochníček žitný drobného vzhledu,
an zlomivši, k patě hrobu jsem dala.
A divný cit v náhlu mne se chystal jímati:
Méť srdce, ach srdce, s Dídó se spojilo.
Ubohá Épalamé!

Nuž děla jsem tedy s nástrojem svým,
vroucně a bezelstně, vstřícně k těm ostatkům:
„Zdrávas Dídó, královno karthágská.
Zdraví tě Épalamé, – jakož ty – žena.
Zdraví tě panna, rovněž osudem zkoušena,
a tolikráte city zarmoucena.
Dobrá paní, čehos trpiti musila?
Z tvé velé vlasti vlastní krev tě vyhnala,
a žeť málo to bylo, tvého Sychaea sprovodila:
dobrého to muže.
Týr vyhoštěnce z tebe prostého učinil –
Ukrutné vy Sudice!

Elisso, Elisso milá, za tvou ruku tě držím;
Odpočiň sobě na hrudi mé více,
i nechej ze sebe sejmouti trud…
Nejen tvůj ten proklatý domov zradou tě ranil,
arciť i trójský ten vojín – Aineiás.
Věř mi, že nejsi jediná!
Muž rád slibuje, rád plýtvá slovy,
dí co je hezké, coť jemu hoví,
a sladké volí věty vzletné – jeho ukrutníka jest to vina!
Vina? Vina-li?
Nikoliv, když uvážím, leč jeho podstata.
As nemiloval tebe vskutku, jeho jen mámení
cele ošálilo: Nebylo vám přáno.
Vím, Dídó, proňs prahla a plála,
jemutě dala bys život svůj slepě.
Hynulas, blouznilas pro jeho přízeň,
a vešken tvůj statek před něho složen.
Nač? By porobil tě zhrdou?
Proč? By Bohů dostál slovu?

Zloby tvé snad již čas věrně smyl,
Elpis snad sňala ti na polích tíži,
snítku ti Foiba zatiskla v nitro,
s blaženstvím konečně zastihnuvši tebe.

Modlím se za tě, kněžice tyrská,
kéž Plútón duši tvou – v Hádu – vyvede z polí,
z nyjící nivy mučených lidí, kýž zmrhali čas:
jimž láska se nevracela, a jediní toužíce
dávali lásky pro planou část.
Někde přec musíš dojíti klidu,
musí ti milosti Bohové dáti:
Junono, Venuše – i ty, Jupitere,
Buďtež ó milostni tohoto osudu!
Herme, přikvač sem říčně a spěšně již!
Zaveď mou sestru v lůno Elysia,
a daruj jí mír navěky mírný…“

Děla jsem tak při rovu královském,
drnkajíc tišky v střívka krunýře.
Zefýru dech mne konči dne zvěstoval však,
náhle tím rozplynul mam mocný sebe,
neb Elissa dále mlčky tu spala.
Jí věnec hodnosti své já nechala v poctě
tam – nechť ví: pamatována jsi též dnes.