O Müthelovi

Česká andekdota o J. G. Müthelovi

Tato krátká anekdota pocházející z konce 18. století vykresluje krátkou, dozajista nepravdivou historku, jejíž účelem bylo podtrhnout virtuozitu Johanna Gottfrieda Müthela*. Vodítka, že se právě jedná o tohoto skladatele, lze spatřovat ve zmínce o starém mistrovi (J. S. Bachovi) v Lipsku a o jeho posledním žáku (tj. Müthelovi), který je hlavním představitelem děje. Je dosti neobvyklá, neboť ani Bach, ani Müthel nebyli nijak prominentními skladateli v českém prostředí.

Vo tom jak v Lipsku oučenlivec klavír rozfajroval

Asi před vícero lety, co eště starej muzikmistr v Lipsku dlel, vzal právě tento kumštejř hudební do učení svého posledního žáka, neboť v něm velkej kumšt viděl. Asi po dvou tejdnech na jednom unterichtu se voni nepohodli, protože oučenlivec asi špatně cvičel a starej mistr ho z jizby vyhodil, aby zasejc přišel, až bude muziku neb kompozici vopravdu uměti. Stalo se vodpoledne, takže oučenlivec se dóm dostal až z večera, a prej si ani ždibec k snědku nevzal, hopsnul za svůj klavír, a mašloval, co snesl.

Celičkou noc promuzicíroval za tím klapkostrojem. Prej svědkové, co ho slyšeli, poudali, že jako cherubínovskej andělskej konzert to znělo, a že by přísahati mohl, že s ním tam svatí hudali, nebo nemohli uvěřiti, že člověk takhleto umí kumštovati za klavírem. Vopravdu až do kuropění i samotnýho bílýho dne von hrál, a eště před bohoslužbou valil za svým mistrem. Když von vodešel, přišla děučina, by pokoj ušmucikovanej pucovala, ale když se hotovila, že klapky od inštrumentu přeblajzne, mohly jí voči vypadnout, protože ty klapky žhnuly jako ňáká plotna, červený byly jak voheň a asi prej i doutnaly. Vona se ví, vyběhla vyjukaná pryč, a právě vod tej sem tuhle historii slyšel. Prej taky, že brzo ten starej mistr, asi to byl měsíc, s bačkorama zaklepal, ten mladej někam vodjel a že prej se z něho stal mistr v ňáký tý daleký zemi, ale bůh ví, zač ty poudačky stojí.

Poznámka editora:

* Johann Gottfried Müthel (1728 Mölln, Lauenburg – 1788 Riga), cembalista, varhaník a skladatel, spolu s C. P. E. Bachem je Müthel považován za jednoho z hlavních představitelů hnutí Bouře a vzdor / Sturm und Drang v hudbě.

Základy hudebního vzdělání získal Müthel od svého otce, varhaníka v Möllnu. Poté pokračoval ve studiu u lübeckého varhaníka Johanna Paula Kuntzena a zdokonaloval se u Johanna Sebastiana Bacha, v jehož domácnosti také žil. Přestože Bach zemřel pouhé tři měsíce po svém příchodu, mohl se Müthel intenzivně seznamovat s jeho dílem jako kopista již slepého mistra.

Po Bachově smrti se Müthel zdokonaloval u Johanna Christopha Altnikola v Naumburgu, poté v Drážďanech díky známosti s Johannem Adolfem Hassem, na dvoře Fridricha II. v Berlíně a Postupimi u Carla Philippa Emanuela Bacha, s nímž Müthel vedl celoživotní korespondenci, a nakonec v Hamburku díky známosti s Georgem Philippem Telemannem. Poté působil jako komorní hudebník a dvorní varhaník v kapele meklenbursko-schwerinského vévody Kristiána Ludvíka II.

Poté přijal bratrovo pozvání do Rigy, kde posílil domácí orchestr livonského vládního rady Otto Hermanna von Vietinghoffa a vystupoval na večerních koncertech. Při těchto příležitostech získal Müthel pro své technické schopnosti takové uznání, že byl v roce 1767 jmenován varhaníkem v kostele svatého Petra v Rize. Tuto funkci zastával až do své smrti. V Rize byl členem zednářské lóže „Zum Schwert“.

V posledních letech svého života se Müthel stále více stahoval z veřejného života, ale zřejmě se v Rize stále cítil dobře, protože odmítl několik nabídek vrátit se do Německa. Na veřejnosti prý už vstupoval pouze v zimě, protože jen tehdy sníh tlumil rachot projíždějících kočárů.

Müthelovo hudební dílo zahrnuje poměrně malý počet skladeb, z nichž jen několik bylo publikováno za jeho života. Systematickému nahrávání a vydávání Müthelova díla v moderních edicích se věnuje Ilze Grudule spolu s Kesselberg-Ensemblem.