Charles Burney1 o Florianu Gassmannovi
Středa 9. září 1772, Vídeň
Ráno jsem šel s abatem Costou k císařskému dvornímu kapelníkovi Gassmannovi. Byl velmi zdvořilý a byl dokonce tak laskav, že mi ukázal všechny své vzácné knihy a své skladby v rukopisech. Užasl jsem nad množstvím fug a sborů, které mi ukázal; napsal je jako cvičné skladby. Byly velmi promyšlené a komponovány zvláštním způsobem. Některé z nich byly komponovány na dvě nebo tři různá témata a několik z nich, jak mi bylo řečeno, hrál císař.
Někteří lidé panu Gassmannovi vytýkají, že jeho skladbám pro divadlo chybí vzlet. Jeho vážný způsob psaní však vyplývá z toho, že věnoval tolik času a námahy církevní skladbě. Není možno sloužit zároveň bohu a davu a všichni vynikající skladatelé, jako Palestrina, Tallis, Byrd, Allegri, Benevoli, Colonna, Caldara, Marcello, Lotti a Fux, jež jejich díla přežila, omezili se pouze na vážný sloh chrámové hudby. Alessandro Scarlatti, Handel, Pergolesi a Jommelli jsou výjimkou. Obecně mohou mít úspěch jen ti, kdo si vyvolí mezi hudbou církevní, dramatickou a komorní a věnují se pak jenom svému oboru. Nenazývám církevní hudbou všechna moderní oratoria, mše a moteta, protože některé z nich by působily mnohem účinněji na scéně, kdyby byly podloženy jinými slovy. Pod pojmem musica da chiesa si představuji vážné, přísně pracované skladby, psané pouze pro zpěvné hlasy, kde základem a podstatou je dobrá harmonie, modulace a fugy na vážná a střízlivá témata, a nikoli lehké líbivé árie s efektním doprovodem.
Císařské divadlo i císařská kapela mají své vlastní hudební archívy. Klíč od archívu císařské kapely si vzal císař; jsou tam však jen skladby skladatelů, kteří žili v tomto století, jako Fux, Telemann, Händel a Porpora. Od druhého archívu má klíč pan Gassmann a slíbil mi, že mě tam druhý den zavede. Zbytek archívu je uložen ve veřejné knihovně.
— V hostinci U zlatého vola, kde jsem se ubytoval, byla hudba každý den v poledne i večer; obyčejně byla špatná, zvláště hudba kapely s dechovými nástroji; ta se objevovala při každém jídle. Hráli na lesní rohy, klarinety, hoboje a fagoty. Všechny nástroje byly žalostně rozladěné a každý den jsem si přál, aby byly alespoň sto mil daleko. Neshledal jsem se tu vůbec u pouličních muzikantů s jemným sluchem, jako mají pouliční hudebníci v Itálii. To, že zde mají většinou rozladěné varhany, může být zaviněno skrblictvím nebo nedbalostí kněží, biskupů nebo představených chrámů a klášterů. Jestliže však neladí pouliční hudebníci se svými nástroji, musí to být jen jejich vlastní chyba a chyba jejich špatného sluchu. Je těžko určit, jaký vzduch nejlépe prospívá nosnosti hudebního zvuku: těžký, lehký, vlhký nebo suchý? I kdyby se na to našla odpověď, pak je tu ještě otázka, v jakém vzduchu je nejlépe hudbu slyšet, protože by také bylo možno, že — abstraktně řečeno — může být vzduch pro nosnost zvuku mimořádně příznivý, může však současně způsobit, že jsou orgány, jimiž se hudba vnímá, méně citlivé.
Čtvrtek 10. září
...
Od signora Manciniho jsem pospíchal k panu Gassmannovi, který na mne čekal a zavedl mě do císařské hudební knihovny. Našel jsem tam obrovskou sbírku hudebních skladeb, ale v takovém nepořádku, že obsah není téměř znám. Pan Gassmann právě začal dělat seznam těchto knih a císař mu přislíbil, že pro ně dostane větší a pohodlnější sál, než je tento, kde jsou knihy na sebe nakupeny v nepředstavitelné změti. Našel jsem tam však přece mnoho zajímavých děl od vzniku kontrapunktu až do dnešní doby. Počet hudebnin, které tvoří sbírku císaře Leopolda, je opravdu velký. Jsou všechny v bílém pergamenu s jeho znakem na hřbetě. Myslím, že sbírka obsahuje všechno, co v té době vzniklo v Německu a v Itálii. Je tam tolik oper v partiturách a oper s vypsanými hlasy, že jen seznam těch, které byly uvedeny při zdejším dvoře, vyplnil by fóliový svazek. Pan Gassmann mě ujistil, že si poznamená při práci na katalogu všechny zajímavé teoretické i praktické spisy a dá mi pak o nich v dopise zprávu; požádal mě proto o adresu, kterou jsem mu napsal na pergamen a ponechal v knihovně.
...
Šel jsem potom do opery, kde Gassmann řídil u klavíru vlastní skladbu. Nemohu říci, zda snad na můj cit i sluch neměla vliv jeho zdvořilost, kterou mě dopoledne zahrnul; jisté je však, že se mi tato skladba líbila více než jeho ostatní skladby, které jsem už slyšel. Povšiml jsem si kontrastů a odlišnosti vět a pasáží, které se vzájemně překrásně doplňovaly. Instrumentální hlasy byly propracovány neobyčejně důmyslně a s porozuměním. Árie Klementiny Baglioniové a hádka v duetu mezi ni a druhou zpěvačkou — Němkou —, která zpívala jen průměrně, musely být na přání posluchačů opakovány. Zpěváci, kteří dnes zpívali, líbili se mi víc než ti, které jsem slyšel posledně; zvláště tenorista zpíval s vkusem a měl příjemný hlas, i když ne příliš silný. Tyto zběžné poznámky o zpěvácích, které neuvádím jménem, nejsou asi pro čtenáře zvlášť zajímavé. Je to však vše, co mohu o podřadnějších zpěvácích povědět. V Německu se při italských operách jména zpěváků neuvádějí jako dramatis personae a člověk si nemůže zapamatovat jména osob, které vzbudí jen slabý zájem.
1 BURNEY, Charles. Hudební cestopis 18. věku. Praha, Státní hudební vydavatelství, 1966, s. 263–264.
