Jan Václav Stamic se narodil v Německém Brodě roku 1717 a zemřel v Mannheimu již léta 1757 ve věku 39 let, působě za svého života jako skladatel a virtuózní houslista. Jak se tak stává, nebyla jeho hudební dráha zcela náhodná, poněvadž jeho otec v jeho rodišti pracoval jako regenschori (ředitel kůru) a rozpoznav ve svém synu múzický talent, jal se ho v něm podpořit. Proto navštívil Jan i jihlavské jezuitské gymnázium. Nejdůležitější kapitolou Stamicova života je ovšem jeho pobývání v Německu, zejména na dvoře kurfiřta Karla Theodora Wittelsbacha v zmiňovaném Mannheimu, kde získal postavení koncertního mistra a ředitele komorní hudby. Právě pod jeho vedením se nový mannheimský orchestr stal v Evropě slavným.

A tímto se už dostáváme k samotné Mannheimské škole: Tento termín označuje skupinu hudebníků-skladatelů, kteří působili uvnitř mannheimského dvorního orchestru v letech 1743 až 1777 pod taktovkou J. V. Stamice. V době své existence se těšil úctě nejprestižnějšího a nejnadanějšího evropského orchestru, a to především kvůli hráčským schopnostem hudebníků a zcela novému kompozičnímu stylu místních skladatelů.
Mannheimští (resp. Stamic) se proslavili svým novým přístupem k dynamice skladby, která spočívá v přechodech mezi tichými a hlasitými úseky hudby (piano a forte), a to buď náhle anebo pomocí crescenda či decrescenda (plynulého přechodu z tiché polohy do hlasité a naopak). Jejich koncepce symfonie se pak ujala jako model pro ostatní skladatele.
Zkrátka a dobře byla tato škola jednou z kolébek klasicismu v hudbě.