Kterak rytíř Quijot s mlejny fechtoval, za obry je maje
Krátké převyprávění slavné pasáže z knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.
Šli tedy dál po prašné cestě, oba dva: rytíř pán a sluha kmán.
Tuť hleděli kol sebe, neboť pláň před nimi se rozprostírala,
na kteréť z pola kopy, třé a půl tuctův mlejnův větrných stálo.
Když to zočil vtipný rytíř, družiny zastaví své a praví:
„Příteli, Fortuna štědrostí svou cestu nám stele,
neb viz, plémě obrů votporných – svá ďábelství zde provozuje!
Bohu mohuť posloužiti a tento rod špatný a ukrutný sprovoditi,
mečem a silou svou je potříti jménem Hospodina,
jda v bitvu spravedlivý a udatný!“
Odvece na to Panza celý zmaten: „Kterejch vobrů?“
Vzkřičel Pán: „Nuž ty, jenž před sebou vidíš! Slepýs-li?“
K tomu říká z osla Sancho svému Pánu, že jest to pouhý přídomek mlecí,
a paže dvou sáhův dlouhé, žeť jen plachtami jsou,
jimiž kamen se v mlýnici dokola točí.
Tedy v modlitbě při mne nyní buď, neb u válku se ženu!“
I neslyší v divosti hrubé volání slouhy svého,
a hřebce starého na lopatu plachtěnou,
kopím míře, kvaltovně vybízí.
„Vy zlosynové, v boj se mnou!!“
Dulcinee hold a srdce v duchu složí,
dřív než bode v outrobu paže obrové,
i pik! Vpich! Řach! Ram! Prásk!
Mocnýť byl ten vejtah plachty, až kopí vpíchlé v plátno
nadzdviže rytíře ze sedla.
Silným pak fukem, lopata mlejnu letí prudce vzhůru,
lámajíc tou hrubostí bidlo ostří.
S rachotem brnění rytíře odhodila,
a komoni zas nohy podlomila,
a tedy odmetla oba do stráně zpět,
kamž kutálí sebe, co erteplí pytel.
Přispěchal hned, jak byt mu jeho dovolil,
služebník za skoleným pánem, zcela jsa ustarostněn.
Když k ležícímu dospěchal jest, jeho se tázal,
zdaliž by zdráv a celý byl, nikterak sobě neublížil.
a k tomu vece: „Bože zachovej! Poudal jsem Vám, že mlejny to jsou!“
Leč Quijot na to pronese: „Baže mlč. Vrtkavéť Štěstí jest v své přízni,
neb mění se co luna. A více, neb tak smýšlím, jistě to byl on,
ten černokněh Frestón, kterýž těch obrův v kamenné domy pomlejnil,
by slávy a cti vítězovy mne obloupil.
Však dím ti: Zakusí konec kunštové jeho hrotem mého meče jednou!“
I vyslýchaje oních prav, pomohl sluha na nohy pánu,
a odvětí nať slovy: „Bůh dejž dle své vůle.“
