Jedna vo českejch muzikantech historia bláznivá

Prej jednou u Thunskýho hrabátka byl takovej candrbálek, na kterym několik muzikantů bylo. Mezi nima dobrej trubka, na plechovej roh hráč, kterej ale už na manýru artesiána si v cizině uvykl a nespokojen byl, že by u toho pána tak levnou živnost vyvozovat musil, a to nebyl jedinej z tý muzikantů chásky. Ale to se stalo, že na vonu veselici přifařilo několik hostí nezvaných se, s kterjema půtka se tam stala. Toho ti filištíni zužili, jakoby to byl nebeskej ordnuňk, a odkradli se všichni hyn do Němec z tej svej vesničky. Ale dyž to zmerčil panhrabě byl celej vyčervenej, že chtěl dát spráskat je a dyby je našli, tak aby těm nevděčníkům zuby vytřejskali, aby na inštrument už nemohli špílovati. Však prej je našli někde v těch Němcích, kde je zasejc potratili, nebo si povlašili jméno. Vopáč se některý prej z nich do Cvajbrykenu (Zweibücken) dali a tam zvostali, a že prej víc těch českejch duši potkali.

* Tato krátká anekdota vypráví o českém, později proslulém, hornistovi Johannu Wenzelu Stichovi (Giovanni Punto). Je známo, že kromě mladého Sticha uprchli z thunského orchestru také další dva dechoví hráči. Lze proto předpokládat, že jedním z nich byl malostranský hornista Ludwig Wenzel Lachnith, který se ve stejnou dobu zčistajasna objevil v kapele ve Zweibrückenu, které se v druhé polovině 18. století stalo útočištěm řady českých hudebníků. Jedná se však skutečně o pouhou hypotézu, nikoli o prokazatelnou událost.