Spal, a spal, a spal, neotvíraje oka svého ni na chvilénku: Musili to býti mnozí snové, jež jemu se vnukávali a zjevovali, anžto pak, co procitl, nebyl to ten Quijote pomatený a zasnilý jest. K svým nejvěrnějším se obrátil, lítostiv jsa nejvíce za život celý, i pravil, kterak prozření došel: děl jim z upřímnosti bdělého muže, žeť dopustil se mnohých hýření a prohřešků, jimiž bezohledným se stal k vůkolí svému.  

Nemohl již dále tak žíti, ba zostuzen se cítil rdící, že kněhám rytířských báchorek uvěřil. Jak lačnil, jak hltal, jak ssával ze stran všech liter a rytin, jež jej do hlubin úžasných obrazů pohružovaly, leč berouce ho daleko a dál od pravd skutečných. Marnost nad marnost. Však dušovalo se stařičké nebože přede všemi, srdce svírajíc dlaní zkřehlou, že nápravu učiní všem, by slepost svou milým svým odčinilo. Arci stár, vskutku se hodiny jeho k dosypání schylovaly, a tedy pro zpověď a kšaft dal poslati. Je vykoná. Je sepíše. I stalo se tak, a ne jinak, dle vůle svrchupsané. Proto pak, po uložení v chrám zemský, mohla býti na kámen tato slova dána:

„Ležíť zde ten šlechtic silný,
jenž tak došel bez mála
udatství, toť známo činí,
žeť Smrt vavřín nevzala
bytí jeho, jeho smrtí.
Měl vší svět za plešku jen,
jsa maňas i šklebák ten
světa času takového,
kterýžto přál štěstí jeho
zdráv mříti a žíti šílen.“

A toť jest konec pravý a nefalšovaný rytíře Dona Quijota, jenž autor sám na věky určil.
Vale!