Záznam v zápisníku Františka Korbíčka [se zmínkou o Attiliu Ariostim*]:

Mé z léta tisícího sedmistého šestnáctého postřehy anglikánské cesty, Londýn roku 1717

…
tejden čtvrtý:

- Hotovej gleich, na ruku dána výplata, id est 50 z. r.
- Návštěva teatherhausu: hudba vejborná, v ouplnosti krásná, příběh dojemný, chvílema moc con brio, lepší více cantabile
- Dobrý vlašský víno, co přinesl podomek: hodilo se, protože pršelo i nebylo co lepšího činiti. Konečnej klid, večer převzata zástava vod Welbey-ho za nové látky
- Zajmavý divadlo: Sešel jsem se s Cervelli-m a ten mi vypravěl oužasně zajmavou tu věc. Prej, že ňákej wlašskej talián račil bejt tady v městě Lodýně a nový instrument přivezl z domoviny. Prej jako gamba vyhlíží, menší leč, i hrá se na ní jako na housličky. Prejže jako fidle zvučí.

Ale natlachal Cervelli vicero žvástnejch tlachů, alespoň takto ono vyznělo. Prejť ten muž v šněrovačkách drahých chodí vyšmukovaný, byl by zámožen, přestoť ale prej po almužnách a jinejch dobrotinách chodí skoro jako přespolní a mamonu si snaží vyžebrati. Arci-li činil by to bohatej?
Uplně jsem nevěřícej na něj zevloval jak vejr a při další jeho řeči jsem se musil chytati za pašesy. Prej k tomu všemu je spolčen s ďáblem, protože i vopravdickou magií sluje, a že prej včéra viděn byl někde v Němcích a během noci letem se navrátil. Asi čarodějník, děl bláhový Cervelli. Musil jsem ho posaditi říct mu: Cervelli, račejí už nepít, protože ve fantazu jste poblouzněn. Von ale že ne, a že všecko je pravdou. Poprávu musím doznati se, že to všechno je spíš báchorka nežli histórie.

- Nezapomenouti napsat Markétce a Josefínce a psaní poslat

tejden pátej:

- Možná mi Cervelli říkal pravdu. Všechno jen žvástné řeči!
- Dostaviti se k polední na ryňk (Welbey) Vykontrolírovati náklad lodě: zboží v pořadku ad aestimandum 400 z. r.
- Opět pršavo, neb klidný den vodpočinkovej
- Mluvil jsem opětovně s Cervelli-m: von snad oustá má jak stavidla a immervaerend vo tom taliánu žbrblá:
To jméno vzývá jeho dosti,
ho pobláznil Ariosti!

[Frant. Korbíček, markytán]

* Pozn. webmastera:  Attilio Ariosti (1666–1729) patřil ve 20. letech 18. století vedle Händela a Bonnonciniho k nejproslulejším skladatelům v Londýně. Pocházel z Boloni, kde získal hudební vzdělání a vstoupil do mnišského řádu servitů a pravděpodobně byl vysvěcen na kněze. V roce 1696 vstoupil do služeb knížete z Mantovy, který ho o rok později vyslal do Berlína na protestantský dvůr Žofie Šarloty (po které je pojmenován Charlottenburg). Ariosti se stal brzy Šarlotiným nejoblíbenějším hudebníkem, a tak když řád servitů protestoval proti setrvávání řádového bratra v tomto kacířském prostředí, Šarlota neváhala kontaktovat italská knížata i kardinály, aby Ariosti mohl zůstat v jejích službách. Dokonce i filosof Leibnitz argumentoval v tomto sporu, že Ariostiho není snadné nahradit, protože zpívá, hraje na několik nástrojů a umí komponovat hudbu stejně jako psát dramatické texty.

Po šesti letech nakonec Ariosti musel souhlasit s návratem k řádu, kam se vydal přes Vídeň. Zde se poněkud zdržel a za sedm a půl roku svého pobytu zkomponoval operu, tři oratoria, pět serenád a řadu kantát. Císař Josef si ho velmi cenil a v roce 1707 ho dokonce jmenoval císařským ministrem a zástupcem všech knížat a států v Itálii. V této funkci se Ariosti vrátil roku 1708 ke svému řádu do Itálie a v následujících čtyřech letech (do smrti císaře Josefa) zde patrně působil jako diplomat v císařských službách. Přicestoval prý ve světském oblečení – v kabátě ze zlatého brokátu s velkolepým kloboukem – a návštěvníky přijímal s takovou pompou, že později Vilemína, vdova po císaři Josefu I., požadovala po papeži, aby ho vykázal z Itálie. Dle Leibnitze vstoupil Ariosti roku 1711 do služeb vévody z Anjou (pozdějšího francouzského krále Ludvíka XV.), kde pobíral „obrovský plat“. Následující roky asi nejlépe vystihuje dopis, který zaslal svému bratrovi v roce 1716: „Byl jsem přijat s velkými poctami u všech panovníků, kam jsem přijel, tedy v Bavorsku, Württembersku, Durynsku, Bádensku, Lotrinsku a v současné době u vévody orleánského, regenta tohoto království, kde se dlouho nezdržím... Pojedu do Anglie a odtud do Portugalska a Madridu... Mohl bych Ti sdělit mnoho novinek, ale neodvážím se, protože – jako všichni, kdo jednají obezřetně – je nesmím sdělovat.“

Ariosti poprvé vystoupil v Londýně roku 1716, kdy hrál „na nový nástroj zvaný Viola D'Amour" mezi jednotlivými dějstvími Händelovy opery Amadigi. V téže sezóně zde uvedli také jeho operu Tito Manlio. Rozsah jeho skladatelské tvorby není tak velký jako u řady jeho současníků, nepochybně proto, že jeho pozornost se často soustředila na pedagogické, církevní a diplomatické povinnosti nebo na jeho vokální, varhanní, cembalové a violoncellové koncerty či vystoupení s violou d’amore. Jeho jevištní díla jsou dramaticky velmi efektní; Ariostiho chromatické postupy dokázaly dokonale vykreslit i hrůzu a beznaděj nebo diváky dojmout k slzám.

V letech 1722–1728 byl na vrcholu své kariéry, když však Královská akademie, pro kterou komponoval, v roce 1728 zkrachovala a patrně Ariostimu nezaplatila jeho poslední operu, ocitl se v chudobě. Epitaf Paola Rolliho naznačuje, že na vině mohl být i jeho životní styl: „Zde leží Attilio Ariosti, půjčil by si ještě, kdyby vás mohl oslovit. Mnich do poslední chvíle, ať se děje, co se děje, na cizí náklady žil – a zemřel".

Lindgren, Lowell. „Ariosti, Attilio." In: Grove Music Online. 2001. [2. 6. 2024]. https://www-oxfordmusiconline-com.ezproxy3.nkp.cz/grovemusic/view/10.1093/gmo/9781561592630.001.0001/omo-9781561592630-e-0000001241.