Ztracené varhany z kostela svatého Michaela archanděla v Blatně se vracejí domů
16. 5. 2022
Bylo nebylo... Tak začínají všechny hezké příběhy. A většina z nich má šťastný konec. Jako ten náš. Doufejme.
Pro mě začal tento příběh před sedmi lety, kdy byla Plzeň roku 2015 Evropským hlavním městem kultury. Německé kulturní fórum východní Evropy / Deutsches Kulturforum östliches Europa mě vyslalo do západočeské metropole dělat kronikářku. K tématům mého blogu patřil i letní barokní festival s mnoha koncerty po celém regionu. Koncem července se v poutním kostele v Plané konala akce, jejíž protagonistkou byla Alena Hönigová – dramaturgyně hudebního festivalu Květnovské hudební slavnosti. Po několika skladbách na cembalo vystoupila na kůr, malá a štíhlá v tmavočervených hedvábných šatech (vidím to jako dnes), k mohutným dvoumanuálovým barokním varhanám.
S Alenou jsem od té doby v úzkém přátelském kontaktu. Tenkrát jsem ale netušila, že se s varhanami z Plané, byť nepřímo znovu setkám. A sice v Blatně, na hudebním festivalu letos v srpnu. Svět je zkrátka malý.
Varhany, na kterých Alena tehdy v Plané improvizovala, postavil v roce 1732 Leopold Burkhardt, německý varhanář, který se usadil ve městě Loket/Elbogen a založil zde varhanářskou školu. V 18. století bylo toto chebské městečko – a na to se nesmí zapomínat – rušným centrem varhanářství. V době rozkvětu tohoto náročného, výnosného řemesla zde působilo několik varhanářských dynastií – např. Starck, Burkhardt a další.
Truhlářův syn Johann Georg Ignaz Schmidt, narozený roku 1727 – a nyní se konečně dostáváme k našemu tématu – se v jedné (nebo možná v několika) z těchto loketských varhanářských dílen vyučil. Jakožto syn místního truhláře se dobře vyznal v práci se dřevem. A znalost různých druhů dřeva a jejich vlastností je pro stavitele varhan nanejvýš důležitá. Musí se v této oblasti dobře orientovat, musí vědět, že smrk, dub a javor se hodí na rezonanční desku a skříň, kdežto eben, palisandr a mahagon zase na klávesy.
Johann Georg Ignaz Schmidt bydlel – tak si to aspoň představujeme – v jednom z těch krásných, jednopatrových domů, pravděpodobně v centru města, možná na svahu pod hradem nebo snad na břehu Ohře, klikatící se kolem skal. Byl dvakrát ženatý – tak se to píše v kronikách – a měl sedm dětí. Zpočátku možná vyráběl nábytek, pak kolovraty a určitě klavíry. Kdo ví. A ve třiceti letech začal stavět své první varhany. Nakonec několik desítek nástrojů pro kostely, kaple a kláštery v blízkém i vzdáleném okolí.
A nyní začíná předposlední kapitola tohoto varhanního příběhu, který čeká na svůj happy end. V době komunismu (tehdy to bylo možné) varhany z kostela sv. Michala v Blatně zmizely, prošly různými dílnami v Čechách, než nakonec skončily v Německu. U Kristiana Wegscheidera, uznávaného varhanáře a mentora alternativního umění, který je částečně restauruje..
Pro varhany se nadchnou v jednom kostelu v Německu, ale z obchodu nakonec sejde. Zájemci o tyto vzácné historické varhany ze střední Evropy se najdou dokonce až v Americe, prý v Muzeu hudebních nástrojů ve Phoenixu. Ale ani tato transakce se nezdaří. Jako by chybělo veto „shora"…
O barokních varhanách z Blatna se začíná mluvit a budí rozruch. Kristian Wegscheider o nich hovoří s Markem Vorlíčkem, uznávaným českým restaurátorem varhan, a informace se dostává i k Ivetě Houfové-Rabasové, starostce Blatna. Nadchne se pro myšlenku, že by se Schmidtovy varhany mohly po téměř 240 letech vrátit na původní místo v kostele sv. Michala v Blatně. Senzace!
Je to schopná administrátorka a klepe na všechny dveře. K uskutečnění tohoto projektu jsou totiž potřeba peníze. Hodně peněz.
První část varhan se již nachází – zatím provizorně – v České republice, v Karlovarském kraji. Před definitivní obnovou kostela v Blatně se totiž nástroj musí někde uložit.
Na šťastný konec tohoto příběhu, který se podobá spíše pohádce, se tedy ještě čeká.
